Válku umění jsem četl před deseti lety a od té doby pro mě byla jednou z ikon boje proti prokrastinaci, kreativním blokům a kurvení si života vůbec. Pressfield jde bez bullshitu na jádro pudla a prostě vám vysvětlí, že každý v sobě máme svůj Odpor, který udělá všechno proto, aby nám posral život. Bomba.
Akorát když jsem před pár dny knihu otevřel znovu, to kouzlo tam prostě nebylo. Místo toho jsem četl tohle:
„Odpor je vnitřní nepřítel. ... napovídá vám cokoli, jen aby vás odradil od práce ... Uvěříte-li Odporu, zasloužíte si všechno, co potom přijde. Odpor neustále jenom lže. Je to zrádná svině.“
Chvíli jsem zběsile hledal, jestli jsem si nepůjčil jinou knihu, ale ne. Pořád stejná kniha, pořád černé na bílém ta stejná slova, jenom já už jsem mu to nežral.
Dost mi to připomnělo sebemluvu ultramaratonce Davida Gogginse, který se v padesáti letech každý den donutí uběhnout 20 kilometrů a motivuje se nádherným vnitřním monologem: „Tak se vzmuž, ty sračko, ty lenivé hovado, jestli zase nechceš být to vyžrané prase, kterým jsi kdysi byl.“
A proč to dělá? Protože nesnáší běhání. 🤷♂️
Ale možná na sebe musíme být tvrdí, abychom porazili Odpor a prokrastinaci.
Nebo?
Vrtá mi hlavou, jestli epidemie burnoutů, depresí a závislostí nemá s tímto kultem produktivity tak trochu něco společného.
A možná jsme to jako společnost vůbec nepochopili. Možná, že nemusíme bojovat s nějakou částí sebe sama, abychom byli „lepší“. Být lepší je bullshit.
Mám tušení, že když se nám do něčeho nechce, tak to jenom jedna malá, ustrašená, nedomazlená a nevyslyšená část nás někde uvnitř říká: „Nechci!“
A kdybychom té části na chvíli naslouchali, tak by nám nakonec řekla, co opravdu chce. A možná, když to té malé části (a s ní i sobě) dopřejeme, budeme žít o malinko šťastnější život.
Protože poslední, s kým chcete bojovat, jste vy sami.
Made with Bullet